Zen: Klíč k okamžitému probuzení a vnitřní jednotě

Pojem „zen' se v moderní době stal synonymem pro klid, vyrovnanost a hluboké soustředění. Často jej spojujeme s meditací, starobylými chrámy a tichým rozjímáním. Ale co přesně zen je a co představuje pro ty, kteří se mu věnují? Vstupme společně do světa zenu, abychom odhalili jeho skutečnou podstatu, která je možná překvapivě blíže, než si myslíme.

Co je zen: Více než jen meditace

Ačkoliv slovo zen pochází ze sanskrtského „dhjána', což znamená meditace nebo soustředění, samotná zenová praxe překračuje rámec pouhé formální meditace. Zatímco jiné buddhistické školy kladou na meditaci nemalý důraz, zen nabízí jedinečnou „příchuť' - jistou přímou cestu k probuzení.

V tradičním buddhismu se probuzení jeví jako vzdálený cíl, k němuž se směřuje skrze dlouhou a pečlivou cestu. Zen však přináší osvěžující perspektivu: probuzení je v zenu vnímáno jako něco přirozeného, překvapivě samozřejmého, co může nastat v jakémkoli okamžiku, teď a tady. Nejedná se o hledání něčeho nového, ale spíše o uvědomění si toho, co už je přítomno.

Tato přímá cesta se projevuje i ve způsobu výuky. Zen se vyhýbá složitým symbolům a intelektuálním konstrukcím, směřuje přímo k podstatě pravdy. Jak trefně zaznívá v některých buddhistických spisech: „dosáhnout probuzení znamená nedosáhnout vlastně ničeho.' Pokud je nirvána skutečně dostupná v přítomnosti, pak jakékoli postupné hledání či úsilí ji může paradoxně oddálit. Klíčem je přímé nahlédnutí v daném okamžiku.

Historické kořeny a vývoj zenu

Kořeny zenové tradice sahají hluboko do minulosti. Ačkoliv je zen spojován především s Japonskem, jeho kolébkou je Čína, kam podle tradičního příběhu přinesl tuto formu buddhismu indický mnich Bódhidharma v 5. století. Právě v Číně se z dhjány vyvinula svébytná škola čchan (zen), která vzkvétala po staletí, zejména až do doby dynastie Ming.

Současní vědci sice zpochybňují historickou přesnost legendy o Bódhidharmovi, jelikož se zdá, že tato vyprávění posloužila spíše k upevnění autority zenové školy a jejího tvrzení o přímém přenosu zkušenosti od Buddhy, nezávisle na písemných sútrách. Nicméně, vliv indických mahájánových súter, které hovoří o možnosti náhlého probuzení, byl pro rozvoj čínského čchanu nepochybně zásadní.

V Japonsku se zen rozdělil na dvě hlavní školy, které se praktikují dodnes: Rinzai a Sótó. Obě kladejí velký důraz na praxi sezení - zazen - ale liší se v přístupu k němu a k dalším technikám.

Praxe zenu: Zazen a další techniky

Pro mnohé je zen nerozlučně spjat se zazenem. Nejde však o meditaci v konvenčním smyslu hledání nějakého stavu nebo cíle. Jak vysvětluje mnich Robert Klimo ze Sótó zen ČR:

„Zazen není meditace. Je to prostě být a existovat. Lidé by neměli hledat žádný cíl ani žádný stav mysli a zároveň by neměli odmítat cíl a stav mysli. Jednoduše překřížíte nohy a pozorujte, jak vaše tělo dýchá.'

Při zazenu je klíčové správné držení těla a vědomé dýchání. Jde o hlubokou, nicméním nezaujatou pozornost. V Sótó zenové tradici, která se zaměřuje na tzv. „šikantaza' (jen sezení), se klade důraz na to, aby se člověk vyvaroval očekávání a snahy o dosažení „změny'. Změna by měla přijít přirozeně, aniž by se stala cílem, jinak by se z ní stala pouhá iluze. Pokud si myslíte, že vnímáte na sobě nějakou změnu, je to dle mnicha Klimo „vážný problém' - čistota praxe spočívá v jejím bezúčelnosti.

Zatímco Sótó zen klade důraz na samotný zazen, škola Rinzai k němu přidává sanzen - pravidelné návštěvy u roši (mistra), během nichž žák předkládá své řešení kóanu. Kóan je krátký, často iracionální příběh nebo otázka, která má vyvést mysl z dualistického uvažování a vést k okamžitému vhledu. Například: „Jaký je zvuk jedné ruky tleskající?'

Zen v každodenním životě: Od rozlišení k jednotě

Zen je víc než jen klášterní praxe; je to stav mysli, který proniká do všech aspektů života. Mnich Robert Klimo výstižně říká: „Když přestanete rozlišovat, jste v jednotě.' Naše mysl je zvyklá dělit svět na „tohle je zen, tohle není zen', „tohle je bůh, tohle není bůh'. Zen nás učí překročit tyto dualistické hranice a vnímat universum jako jedno velké bytí, jednotu.

Je důležité si uvědomit, že zen není náboženství v konvenčním slova smyslu. Není to soubor dogmat, ale spíše přímá zkušenost. Robert Klimo to přirovnává k rozdílu mezi prvotním učením Krista a křesťanstvím, nebo Buddhy a buddhismem - ani Kristus, ani Buddha nebyli ve své podstatě „křesťanem' či „buddhistou', nýbrž nositeli hluboké pravdy. Centra Sótó zen v ČR jsou proto přístupná všem, kteří jsou ochotni akceptovat jednoduchá pravidla praxe.

I zdánlivě malé detaily mají v zenové praxi svůj význam. Například zapalování vonných tyčinek při zazenu, často japonských, je vyjádřením vděčnosti a zároveň učením se jemnosti a pozornosti. Tyčinka symbolizuje pomíjivost a nestálost - mění se v dým, který mizí, zanechává vůni, jež se také vytratí. Jemná vůně, která neodvádí pozornost, je klíčová.

Proč je zen relevantní dnes?

V uspěchaném světě plném rozptýlení nabízí zen hlubokou kotvu. Učí nás být plně přítomni, vnímat realitu takovou, jaká je, bez neustálého hodnocení a rozlišování. To může vést k prožitku hlubokého vnitřního klidu a vyrovnanosti, které jsou v dnešní době vzácné.

Zen není o úniku od světa, ale o jeho plném přijetí. Je to cesta k autentičnosti, k pochopení naší vlastní podstaty a propojenosti se vším, co je. Ačkoliv se zazen dá praktikovat i doma s meditačním polštářem, mnich Klimo zdůrazňuje, že dříve či později každý pocítí potřebu navštívit zendó (zenové centrum), kde se člověk vyhne špatným návykům a získá podporu komunity. Není to o dosažení nějakého výsledku, nýbrž o nekonečné pouti, po níž jsme, aniž bychom si to uvědomovali, kráčeli celou dobu.

Zen nám připomíná, že probuzení není něco, co je třeba "najít" nebo "dobýt", ale spíše vnitřní uvědomění toho, co už dávno existuje. Je to pozvánka k jednoduchosti, přímé zkušenosti a hlubokému spojení s přítomným okamžikem - cesta, která i v moderním světě otevírá dveře k nevšední svobodě a jasnosti.