Ztráta blízkého člověka je jednou z nejtěžších životních zkoušek, se kterou se dříve či později setkáme. V takových chvílích se často cítíme bezradní, tápeme v tom, jak vyjádřit soustrast, co říci nebo jak efektivně podpořit ty, kteří truchlí. Tento článek vás provede úskalími komunikace a pomoci v období zármutku, nabídne praktické rady pro psaní smuteční řeči i kondolencí, a především zdůrazní, jak být skutečnou oporou pro pozůstalé.
Když se život někoho blízkého náhle zastaví, svět pozůstalých se převrátí naruby. Ztěžuje to i vykonávání běžných denních činností, natož pak řešení formalit spojených s pohřbem. Právě v těchto momentech je neocenitelná upřímná, citlivá a aktivní podpora okolí. Nemusíte mít recept na to, jak odehnat bolest, ale vaše přítomnost a ochota naslouchat či pomoci mohou znamenat obrovský rozdíl. Někdy stačí pouhá nabídka pomoci, byť třeba odmítnutá - důležité je dát najevo, že na to pozůstalý není sám.
Smuteční řeč je sice jednou z nejtěžších řečí, kterou kdy proneseme, zároveň je však nesmírně důležitá. Jde o jedinečnou příležitost uctít památku zesnulého, vyjádřit smutek nad jeho odchodem a podělit se s přítomnými o vzpomínky a příběhy, které danou osobu charakterizovaly a dělaly ji výjimečnou. Její autenticita a osobní tón dokážou přinést úlevu a spojit lidi v těchto obtížných chvílích.
Smuteční řeč je projev, který se obvykle přednáší během pohřbu, posledního rozloučení nebo jiného smutečního obřadu. Jejím hlavním posláním je uctít památku zesnulého, ale má také terapeutický efekt pro ty, kteří ji pronášejí, i pro ty, kteří naslouchají. Pomáhá zpracovat ztrátu, připomenout si krásné chvíle a sdílet společný žal, ale i radost z prožitého života zesnulého.
Pro snadnější a důstojnější projev je vhodné smuteční řeč strukturovat. Následující osnova vám pomůže nic nevynechat a udržet si přehled:
Důležité je, aby slova vycházela z vašeho srdce a byla upřímná. Nebojte se emocí - jsou přirozenou součástí zármutku.
Vyjadřování soustrasti je delikátní záležitostí. Často se obáváme, že řekneme něco špatně, nebo naopak budeme mlčet, když je potřeba slova. Klíčem je autenticita a citlivost.
Kondolence je vyjádření soucitu s pozůstalými. Na pohřbu se obvykle kondoluje ve dvou hlavních momentech. Při příchodu do obřadní síně se příchozí často jdou pozdravit s organizátorem pohřbu a nejbližšími pozůstalými. Zde postačí krátké, ale upřímné slova, často doprovázené stiskem ruky nebo objetím.
Někdy však pozůstalí nejsou schopni přijmout kondolenci ihned. V takovém případě je lepší počkat, třeba i několik dní po pohřbu, a kondolenci zaslat písemně (dopisem, SMS, e-mailem), nebo si s nimi promluvit, až budou mít sílu. Důležité je nevytvářet ze smrti tabu a dát najevo, že ztrátu vnímáte a soucítíte s nimi.
Nejčastější a nejpřirozenější je jednoduché: „Je mi to líto, přijměte, prosím, moji upřímnou soustrast.' Nebo jen „Upřímnou soustrast.' Podání ruky či objetí pak toto vyjádření posílí. Klíčové je pamatovat na to, že soustrast vyjadřujeme, nikoli přejeme. Formulace jako „Přejeme vám upřímnou soustrast' je proto gramaticky nesprávná a stylisticky nevhodná.
Někteří lidé se bojí použít slova jako „smrt' nebo „zemřelý', zejména v komunikaci s dětmi. Je však lepší být přímý a pravdivý. Například: „Stalo se něco moc a moc smutného, dědeček zemřel.' Tím se vyhnete matoucím eufemismům a pomůžete i dětem lépe pochopit realitu.
„Kdo žije v srdcích svých milých, není nikdy mrtev.'
I když nemáte slova, vaše přítomnost, tichá účast a nabídka pomoci mohou mluvit za vše. Stisk ruky nebo objetí často řeknou víc než tisíc slov.
Pohřeb je často jakýsi rituál, který pomáhá pozůstalým fungovat v prvních dnech po ztrátě. Avšak skutečná prázdnota a hluboký zármutek často doléhají až poté, co se vyřeší všechny formality a ruch kolem pohřbu utichne. Právě tehdy pozůstalí potřebují oporu nejvíce.
Po pohřbu se zpravidla naplno otevírá prostor pro prožitky, které byly kvůli zařizování odsouvány do pozadí. Zbavit pozůstalého člověka pocitu prázdnoty nelze, ale je možné vytvořit okamžiky, ve kterých se může cítit lépe, najít naději a pocit smysluplnosti. Vaše trvalá podpora, ať už formou lístku ve schránce s nabídkou pomoci, nebo jednoduché SMS, může v takových chvílích znamenat opravdu hodně. I když je nabídka pomoci odmítnuta, neberte si to osobně; pozůstalý má na to právo a vaši pomoc přijme třeba později.
Projevy truchlení jsou rozmanité a velmi individuální. Mohou se objevit poruchy spánku, úzkost, extrémní únava, pocit prázdnoty v žaludku, nechutenství či naopak přejídání, přecitlivělost, odmítání sociálních kontaktů, poruchy vnímání času, nepochopitelné sny, hledání a volání zesnulého, nebo dokonce hlasitý hovor s ním. Je dobré, když se pozůstalí mohou ze smrti svého blízkého vyplakat - plakat s nimi nebo tichou přítomností dávat najevo svou účast je projevem hluboké empatie.
Avšak ne všichni truchlící projevují zoufalství navenek, ne všichni pláčou. To, že pozůstalý nepláče, neznamená, že zesnulého neměl rád. Někdy je bolest prostě uzavřená uvnitř. Nedělejte proto rychlé soudy a citlivě naslouchejte. Jen takto můžete být člověku v těžkých chvílích skutečně nablízku.
Je důležité si uvědomit, že projít zármutkem po smrti milované osoby trvá každému jinak dlouho. První a další výročí od úmrtí, stejně jako narozeniny, svátky, Vánoce a jiné důležité dny, jsou bolavé časy, kdy se pláč, smutek a jiné pocity s velkou intenzitou vracejí. V takové dny si pozůstalý obzvlášť silně uvědomuje své nenávratné odloučení od milovaného člověka. Buďte v tyto dny obzvlášť pozorní a nabídněte svou přítomnost.
Čas zármutku a truchlení patří k životu, je to období, kterým prochází v životě každý. Smutek pozůstalého přirozeně respektujte, ale z falešného soucitu projevy smutku násilně nepřehrávejte, ani k tomu nenuťte ostatní. Zejména děti a mládež mají ve zvyku své rozpaky z nezvyklé situace vyjadřovat žertem a smíchem, a není třeba se na ně kvůli tomu zlobit. Netvařte se zbytečně zkroušeně, nezakazujte sobě ani ostatním radost a smích. I truchlící člověk se může radovat ze života, může se smát a prožívat něco příjemného - to není zrada, ale známka jeho síly a snahy žít dál.
Zemře-li nám milovaný člověk, neztrácíme ho úplně. Stále přece máme své vzpomínky, které zůstávají naší součástí. Na zesnulého člověka lze vzpomínat mnoha různými způsoby. Můžete tedy svému truchlícímu příteli nabídnout některý z následujících nápadů a pomoci mu jej realizovat.
Způsobů, jak pomáhat truchlícímu, je nekonečně mnoho. Můžete také společně vyrazit na koncert nebo do divadla, na procházku, výlet, nebo si jen tak posedět v kavárně či cukrárně. Při společném vzpomínání na zemřelého je třeba hledat v jeho životě a v jeho smrti i to dobré. Myslete na to, že se pozůstalý potřebuje svěřit nejen s tím, co bylo na umírání jeho blízkého bolavé a nepříjemné, ale i s tím, co bylo užitečné a krásné. Nabídněte mu prostor pro obojí.
Ztráta je nevyhnutelnou součástí života, ale nemusíme jí čelit sami. Ať už jde o psaní smuteční řeči, vyjádření kondolence nebo dlouhodobou podporu pozůstalých, nejdůležitější je naše přítomnost, empatie a ochota naslouchat. Nesnažte se odstranit bolest, ale buďte nablízku, nabízejte praktickou pomoc a pomozte udržet vzpomínky na milovaného člověka živé. Vždyť láska a vzpomínky jsou tím nejcennějším odkazem, který po sobě zanecháváme a který nám pomáhá projít i těmi nejtěžšími chvílemi.